Reaguji na článek paní Marksové-Tominové a předem se omlouvám za možné chyby. Nepíši jej s rozmyslem, ale v prvotním návalu emocí, které ve mně tato dáma se svými více či méně nereálnými výplody vyvolává.
Základní tezí socialismu je, že když nemůže zařídit aby se měli všichni stejně dobře, zařídí alespoň, aby se měli všichni stejně špatně.
Oni se totiž nikdy všichni stejně dobře mít nemohou. Základ spočívá ve snaze postarat se o sebe sám a svůj život zodpovědně plánovat. Je spousta lidí, kteří si nijak nevyskakují, žijí skromně a přesto by je nenapadlo žádat o pomoc stát. A v okamžiku kdy do takhle fungující rodiny přijde dítě platí, že správný chlap se má o svou rodinu také postarat. Teď nechci být genderově nevyvážený (a v žádném případě nezlehčuji případy nemocí atp. - to je pak opravdu drtivé), píšu to takhle kvůli např. v článku zmiňované problematice alimentů. Pokud je chlap opravdu chlapem nenapadne ho nestarat se o své dítě. Ano s ženou to vyjít nemusí, mohou se rozejít, ale dítě je pořád jejich. Můžeme tu debatovat nad všemi možnostmi, ale myslím, že princip chápeme všichni.
A tím se volně dostávám k dalšímu tématu. Proč máme chudé děti a nefunkční rodiny? No protože si jich náš skvělý socialismus za ta léta spoustu vyrobil. Sociální systém ve smyslu zdravotního pojištění a podpory v nemoci je nesporným krokem kupředu. Sociální systém podporující lidi, kteří se odmítají starat o své děti, dokážou se pouze množit a využívat sociální dávky je zvrácenost. Tyto lidi si bohužel socialismus vydržuje jako podstatnou voličskou základnu, která mu umožní živit další důležitý volební potenciál v podobě mohutné státní mašinerie.
V článku jsou též zmiňována nízkoprahová centra a podobné noční můry většiny obyvatel přilehlých domů - ano děti je třeba rozvíjet. Ale není třeba živit někoho, kdo bude jejich rodičům objasňovat, že se o ty děti mají starat. Je třeba mít takový systém, který neumožní mít takovým typům lidí děti. Protože jestli si někdo myslí, že za nějaké přídavky takoví rodiče něco svým dětem koupí, velmi se plete. A to prosím není vyčtené. Jednou jsem mluvil s dlouholetou vynikající učitelkou mateřské školky, která učila několik generací dětí. Z tohoto rozhovoru si nejvíce pamatuji, když mluvila o svačinách. Řešili jsme nějak jejich kvalitu vzhledem k rozpočtu který je k dispozici. A v té chvíli mi řekla, že ji opravdu zasáhne když vidí, jak některé děti tu svačinu prostě nechtějí ale jiné se na ni vrhnou, protože to je jejich první jídlo za celý den...
Paní Marksová Tominová o děti se musíme starat. Tohle ale není role státu či školy je to role rodiny. A člověk který do této role nedorostl nemůže být státem podněcován k množení. Nejde tu o diskriminaci. Jde tu o to, že člověk který si děti pořídí jako zdroj obživy jim rozhodně krásné dětství nevytvoří. Starost o ně, pak stát přenese díky daním na ty, kteří by třeba děti také mít chtěli. Protože si ale (na rozdíl od těch prvních) spočítají, že sebevětší porodné není řešení, odkládají založení rodiny do situace, kdy jim to nesmyslný daňový systém dovolí.
Důsledkem je, že ti kteří se snaží o sebe starat, nepobírat dávky, řešit svou situaci začínají být v menšině. Jádrem zdravě fungujícího státu není armáda neziskovek podporující kdejakého budižkničemu. Základem zdravě fungující ekonomiky je střední třída. A tu lze stimulovat naprosto jednoduchým nástrojem a tím je sleva na odvodu z daní - ta totiž vyžaduje aby dotyčný pracoval. A pracovat je to, co je třeba k udržení oné zdravé ekonomiky. A ona zdravá ekonomika je schopná účinně podporovat ty kteří to opravdu potřebují a to smysluplně. Takže namísto lití peněz do všemožných neziskových agentur (které sice možná nemají zisk, ale rozhodně mají náklady, které na stromě nevyrostly) či nízkoprahových center je lepší podpořit například lidi nemocné.
A jen tak na závěr opět zmiňované téma porodného. Ano jsem pro porodné, ale ne za narození dítěte - tohle umí každý ňouma. Jsem pro porodné za to, až dítě ukončí určitý stupeň vzdělání bez např. x neomluvených zameškaných hodin. To totiž znamená, že se o to dítě také někdo stará. Někdo, kdo nepotřebuje asistenta, který ho ráno učí vstávat z postele. To ho totiž naučili jeho rodiče.
