Jak dlouho se ještě budeme snažit o nápravu lidských bestií?

Na tragickém příběhu malého Jakuba se bohužel znovu dokladoval pokrytecký způsob zacházení s demokratickými prinicipy nejen v naší zemi, ale prakticky v celé západní Evropě. Jde zejména o lidská práva která nerozlišují, zda je jejich nositelem ještě člověk.

Vždy když se dozvím o takto nesmyslně brutálním čin vzpomenu si na horování pro práva vězňů. Nejsem zastáncem středověkých praktik ale myslím, že Evropa ve svém humanismu přistupuje ke svým trestancům poněkud pokřiveně a zejména benevolentně.

Totiž smyslem práva odsouzeného je zde jeho resocializace a náprava ve smyslu jeho lidských práv. Toto vyjadřují například EVROPSKÁ VĚZEŇSKÁ PRAVIDLA, cituji: "... výkon trestu a zacházení s vězni vyžadují brát zřetel na požadavky bezpečnosti, zabezpečení a kázně, zároveň se zajištěním takových podmínek ve věznicích, které neporušují lidskou důstojnost a které uvězněným nabízejí smysluplné pracovní činnosti i programy zacházení, čímž je připraví na jejich opětovné začlenění do společnosti¨.

Smyslem trestu tedy je náprava a opětovné začlenění pachatele do společnosti a to je dle mého názoru největší omyl současného chápání trestního práva. Souvisí to i s trestem smrti ve smyslu jednak možného justičního omyslu a jednak faktu, že tímto se systém přiznává, že není v jeho moci člověka napravit. Jinými slovy že částečně selhal.

Bohužel se zapomíná na věc naprosto zásadní a nejdůležitější a tou jsou práva oběti trestného činu. Jinými slovy práva odsouzeného (nepíši obviněného) by měla být dávána v soulad s právy oběti. Tedy resocializace by měla být možná v případě, že lze napravit původní stav věcí. Například v případě krádeže pachatel může splatit příp. bude spláce způsobenou škodu. V případě ublížení na zdraví dokáže alespoň hmotně toto kompenzovat. Jinými slovy dokáže zvrátit škodu, kterou oběti způsobil. Celkem sympatické je pravidlo třikrát a dost. Tedy za tři nízké přestupky jeden pořádný a nemusí jít nutně o vězení. Jen by se za opakované přestupky ukládal trest na horní hranici sazby či v sazbě jiného vyššího trestu např. na základě kumulativně způsobené škody. (Argument že někoho zavřeme proto, že ukradl máslo je mylný, zavřeme ho proto, že předtím dvákrát těžce zranil člověk či vyloupil banku).

Obdobně by se toto mělo samozřejmě aplikovat i na tzv. činy způsobené při snížené rozlišovací schopnosti vlivem alkoholu, drog či sexuální deviace. Většinou prvotní takto způsobená škoda nebývá velkého rozsahu. Další postup by se ale měl odvíjet zcela v režii potenciální oběti. Tedy alkoholik či narkoman by povinně nastoupil léčbu, pokud ne v dalších činech by mu na toto nebylo polehčující, ale přitěžující okolností. Sexuální deviant by byl například už v případě násilného napadení se sexuálním kontextem povinně kastrován. Je to zásah do jeho práv, nicméně tohle může být budoucí oběti ceklem jedno, podstatné je že se tou obětí nestane. Samozřejmě že při tzv. "mírnějších" formách obtěžování by bylo možné přistoupit k různému stupni léčby apod., ale v okamžiku kdy by pachatel použil násilí by mělo být zakročeno dle potenciální možnosti poškození práv jiného člověka.

Složitější situace by byla v trestných činech vražd. Ač je důsledek pro pozůstalé vždy tragický je přirozeně nutné rozlišovat závažnost tohoto činu. Velmi zjednodušeně řečeno pokud normální člověk způsobí nešťastnou náhodou smrt jiného člověka ponese si je celý život. Pokud někoho zabije sadistický recidivista jeho největší starostí je jak se z toho vyvléci. Zde je bohužel často uplatňován systém resocializace. Tedy pokud někdo někoho zabije úmyslně z důvodu obohacení, sexuálního ukojení aj. (s výjimkou např. týraných obětí, které v afektu napadnou tyrana), tedy naprosto chladně a vykalkulovaně (Jakubův vrah si svůj čin také plánoval) stává se tím pro společnost bezcenným, neboť nezvratně poškodil záladní právo své oběti - právo na život.

V tuto chvíli je čas na tvrdé tresty a nastupuje častý argument o justičním omylu. Tedy zde bych použil určitou příměru, tzv. Paretovo pravidlo. To říká že 20% příčin způsobuje 80% důsledků. To znamená, že likvidací relativně malého procenta naprosto nenapravitelných, opakovaných násilníků a recidivistů by bylo možno zabránit relativně velkému počtu zrůdných případů. V praxi existují případy, kdy je po mnohonásobných vraždách nezvratně nezávislými testy dokázána vina pachatele, který po propuštění své činy často opakuje. Přesně v této chvíli se jej stále někdo snaží resocializovat ač by se jej měl raději snažit zbavit. Právě to je správný okamžik pro trest smrti. Totiž zde se nemluví o populární nebohé oběti se špatným dětstvím (i kdyby jej měla co to oběti pomůže, systém se měl starat dřív) ale o lidské bestii, která nemá žádné sociální návyky a která se ve společnosti neumí chovat jinak než patologicky. Umožněním její další existence ji společnost nenapraví, pouze ji tím motivuje k další aktivitě.

V této souvislosti je ještě nutné zmínit také právo na obranu. Tedy určitě je prospěšný posun tohoto zákona oproti dobám minulým. Nicméně při eviedntním nepoměru, tedy napadne-li muž ženu (klasická přepadení v parku apod.) ta by měla být oprávněna jej zabít. On si vybral místo, čas, slabšího soupeře a připravil se. Takové přepadení by mělo být vždy kvalifikováno jako pokus o vraždu, neboť tak vždy může skončit. Oběť není ta, kdo si vybírá. A když o tom píšu, jeden postřeh. Vezměte si, že napadený dokáže protivníka zneškodnit, ale ten jej škrábne či kousne a je přitom například nakažen žloutenkou. Je napadený povinen toto riziko nést? Neměl by jej raději, je-li to možné, ihned při napadení co nejtvrději zlikvidovat?

Vraťme se ale k tomu podstatnému. Práva odsouzeného člověka mají své místo až po právech oběti. Nejde o nějaký hon na čarodějnice, sekání rukou zlodějům a podobně. Jde jen o to, aby justiční systém přihlížel nejprve na práva oběti a podle způsobu jakým byla pošlapána řešil práva odsouzeného. Opět samozřejmě dle závažnosti případu - některé případy skutečně při současného vědeckém pokroku justiční omyl vylučují (často je navíc zločinec přistižen při činu).

A na závěr to nejdůležitější, systém by měl v extrémních případech dokázat připustit variantu, že je konec snahám o nápravu a je třeba jen zabránit dalším škodám.