Divadelníci hrají "divadlo".

Bude někdo dotovat mé loutkové divadlo z propisky a kancelářské sponky? Ne? Ale já jsem umělec. Proč? Proto!

Požadavky demonstrujících divadelníků mi přijdou, mírně řečeno, nemravné.

Zánik kultury v Praze rozhodně nehrozí, existují zde totiž dva typy divadel, jedny si na sebe vydělají další nikoli. Z toho logicky vyplývá, že při teoretickém kolapsu jedněch kultura rozhodně nezmizí.

Stát prý musí kulturu dotovat. Nemusí. OK rozvedu to. Lidé jsou různí, někdo čte Blesk jiný Shakespeara. Někdo chodí do Multiplexu, jiný do Národního. Nicméně počet lidí navštěvující divadla je omezený. V okamžiku dotování začínáme sypat peníze do bezedného pytle. Totiž dotace umožní život divadlům, která prostě nemají takový počet diváků, který by jejich existenci alespoň opravňoval, natož zaplatil. Krom toho to že někdo performuje a nebo si založí divadelní kroužek abstraktního umění může být hezké ale neznamená to, že by mu za to měl někdo povinně platit. Mimo to ten kdo o tom placení rozhoduje je grantová komise. Krom nabízející se možnosti korupce dost dobře nechápu, jak někdo může rozhodnout co je umění zasluhující si podporu a co není (kolik uměleckých nyní ceněných směrů bylo v minulosti zatracováno...).

Tedy jsem toho názoru, že peníze určené na dotaci divadel by se daly rozhodně použít efektivněji. Totiž běžná praxe je taková, že jakýkoli subjekt provozuje ziskovou činnost a z ní může platit alternativní počiny. To samozřejmě vyžaduje vyšší fundovanost a snahu než prostá žádost o dotaci. Proto umělcům radím ať jsou klidně divadelně činní, ale ať konkrétně svou existenci nespojují s krachem kultury a pokud provozují zábavu pro pár jedinců, ať si na ni vydělají.