Co je sociální spravedlnost?

Levice a odbory mají jako svou ikonu vzletný pojem sociální spravedlnosti. Zdá se ovšem, že ani sami nevědí o čem mluví.

Vždy když slyším slova o jakési sociální spravedlnosti probouzejí ve mně zvláštní asociace. Přímo to vybízí k názoru že řečník chce něco upravit k obrazu svému. Nemluví o spravedlnosti, přitom spravedlnost by měla být univerzálním měřítkem všeho - tedy každému dle jeho zásluh. To zdá se už nemůže platit, neboť se používá to přídavné jméno sociální.

Na druhou stranu vím odkud tento názor pramení a nutno říci že zčásti oprávněně. Jedná se o oblast ekonomické teorie, konrétně o část pojednávající o různém přístupu ke zdrojům. Protože jejich efektivní přerozdělování funguje pouze v dokonalé konkurenci, která praticky neexistuje, nastupují různá tržní selhání a tedy nutnost redistribuce zdrojů státem. Nicméně zde nejde o tu pravou sociální spravedlnost, spíše o zabezpečení funkce a stability státu. Dále je např. určitě přínosné potírat negativní externality či zamezovat monopolizaci trhu.

Diskutabilní je ovšem ta část pojednávající o spravedlnosti a efektivnosti. Tedy že efektivní alokace (rozmístění, rozložení) zdrojů nemusí být spojena se společensky žádoucím rozdělení příjmů a bohatství. Jinými slovy že vede k polarizaci bohatství a chudoby, což určitě ano, a je jí tedy třeba nějak poupravit. Toho je dosaženo především zdaněním, což umožňuje sociální transfery chudým, tedy sociální dávky. Toto je velmi zjednodušené, ale vystihuje to podstatu.

Nicméně tato sociální spravedlnost popírá tu spravedlnost původní liberální, založenou na schopnostech. Sociální spravedlnost říká, že rozdělení zdrojů je špatné, protože někteří mají více jiní méně. Nebere vůbec v potaz např. schopnosti či snahu. Tedy když pomineme krajní případy nelegálního nabytí majetku (většinou trestně stíhané, či opět vyřizované ilegálně) zapomíná na fakt předchozího úsilí či snah, tedy např. když  jednotlivec disponuje majetkem svých předků znamená transformaci jejich úsilí. Tvrdý socialismus říká, že bychom měli mít všichni stejně, což je samozřejmě nesmysl. Nicméně v tuto chvíli nastupuje určitý neo-socialismus který se snaží vysoce zdanit zejména ty nejbohatší vrstvy a podporovat nejvíce ty nejméně majetné ovšem zapomíná na dva zásadní problémy.

Tím prvním je, že přestává být právě pro ty nejbohatší (a nejen pro ně) spravedlivý, neboť jim nutí stav se kterým nesouhlasí. Tím druhým je fakt, že ty nemajetné demotivuje od osobní snahy a navíc svou aktivitou jejich řady rozšiřuje, protože nebere v úvahu lidskou morálku, která zejména u nás velí snažit se obrat erár co to jde (aneb co je doma to se počítá). Výsledkem toho je nutnost podporovat stále větší skupinu lidí (nutnost proto, že se jedná o cílové voliče) na úkor snižování definice bohatosti, tedy přechod do střední třídy (upozorňuji, že je diametrální rozdíl mezi tímto stavem a nutností řešit makroekonomický problém jakým je například reforma veřejných financí - to není trend ale výkyv). Sociální spravedlnost tedy velí použít progresivní daně (ač 15% ze 100 tis. je mnohem více než 15% z 10 tis.) za argumentace že jen to je sociálně spravedlivé. Jenže kde je hranice? Největší daňová zátěž se samozřejmě i za levice soustředila na střední třídu (ti opravdu bohatí si umí zdanění upravit) ovšem bez stabilizace veřejných financí či státního rozpočtu, ale jen na udržení statusu quo. Spolu s odvody na sociální pojištění a nepřehledným systémem sazeb a vyjímek učinila z ČR zemi jednu z daňově nejsložitějších. To s sebou samořejmě neslo množství lidí zenužívajících systém.

Při ohánění se sociální spravedlností (kterou navíc nikdo neumí definovat) je třeba si uvědomit, že za rozdílným rozvrstvením majetku ve společnosti stojí zejména snaha a úsilí těch majetných (a nejde jen o boháče, ale zejména o lidi kteří berou jako obvyklé chodit do práce a starat se o svou budoucnost). Dále že společnost není perpetuum mobile, při množství sazeb a výjimek se krom posílení státního aparátu docílí snahy obyvatel se placení daní vyhnout (souvisí také s Laffaerovou křivkou).

Zejména odbory a sociální demokracie degradují vcelku ušlechtilou myšlenku sociální spravedlnosti (např. v oblasti péče o nemocné nebo staré) pouze na snahu oškubat ty schopné kvůli těm neschopným. Nicméně i takto okleštěný pojem by mohl za určité podmínky fungovat a také fungoval. Již někdy za první republiky bylo právo volit odvozeno od velikosti placených daní. Jinými slovy jedním z největších problémů demokracie (ač je demokracie dlouhodobě jediný udržitelný systém) je fakt, že právo rozhodnout o osudu celého společenství má i člověk, který se ze všech sil snažít co nejvíce z něho získat. Jednodušeji - majitel firmy zaměstnávající několik desítek lidí má stejný volební hlas jako chronický nemakačenko žijící z dávek spolu se svou osmičlenou rodinou.

Tedy mluvíme-li o sociální spravedlnosti mluvme o ní jako o celku a chceme-li ji degradovat na pouhé sebrání příjmů někomu zachovejme spravedlnost alespoň v tom, že mu dáme právo rozhodnout o jejich použití. Protože co asi udělá banda povalečů dáme-li jim právo rozhodnout jak naložit s majetkem těch bohatých? Budou myslet na své budoucí blaho nebo si spíš představí kolik za to bude teď okamžitě lahváčů?